Vzpomínky na Železnici

 

Ty časy definitivně spolkl oheň minulosti …

Napsal: Ondřej Šír, 11.2.2006

 

Ty časy definitivně spolkl oheň minulosti. Kouř zahltil námořníkův dalekohled a ostrov, jenž se po léta objevoval na obzoru a jenž znamenal naději pro nejednoho námořníka byl najednou pryč. Snad se potopil jako bájná Atlantida, či se vznesl jako ostrov pomateného vládce z Gulliverových cest.

Ty časy definitivně spolkl oheň minulosti. Projíždím autem okolo prázdné léčebny Lehce si přibrzdím, abych viděl, jestli se tu čilou náhodou po zahradě neprochází pacienti, tak jako kdysi my.  Brána je zavřená.   Na zahradě léčebny se již nehraje fotbal ani kuželky, pacienti neplánují, kterak by vykopali poklad z druhé světové války, či podpálili lázně, děti si na tu nestavějí hrady  z písku.

Tak nějak mě popadá melancholie. Pravda, byly to mnohdy časy krušné a tříměsíční pobyty uprostřed chřipkové sezóny, která znamenala zákaz návštěv, znamenaly častokrát velkou psychickou zátěž, ale člověk se tu přesto cítil tak nějak doma. V dlouhých chodbách jsem denně potkával spoustu známých, ať už z řad zaměstnanců léčebny nebo kamarádů.  Ale konec vzpomínek. Za mnou zase troubí nějací šílení řidiči, musím jet dál…

Kousek za městečkem mi to ale přesto nedá. Zastavím si na malé odstavné ploše a z vyvýšeného místa se podívám zpět. Chvíli  si představím, že jsem cizinec, který zabloudil v labyrintu lázeňských chodeb, a jen tak se procházím. Stojím opět před branou do léčebny. Svítí slunce. Jeden s prvních jarních dnů, venku je ještě mokro… „Dneska je to hrozný, už  aby byl večer“, říká jedna ze sester druhé.

„Sestři, já mám tatínka lupiče a máme doma tři mercedesy a šest televizí..“, povídá malý asi čtyřletý klučina na vozíku oné nervózně přešlapující sestře. Sestru to viditelně rozesmálo, ale snaží se udržet kamennou tvář aby neranila chlapcovo dětské svědomí. Tak to nám taky jedno přivezeš, viď, to my tady se sestřičkou máme jenom rezavou škodovku.!“ „To nee, to máme všechno pro maminku!“

„Ale nepovídej, maminka přece nepotřebuje šest aut“ „Jo jo, sedm“, nedá se malý kluk. U plastového stolku si dvě holky prohlížejí časopis , který si včera koupily ve městě a obdivují své idoly. „Jé hele, to je Vašek z Luneticu.“ „Toho mě dáš, jasný?“ Ani náhodou, ty máš zase  jinačí!“, nedá se mladší. Hádají se tak dlouho, až jim milý časopis vezme vítr, a přistane na betonovém chodníku. Procházím skrze podchod na zadní část zahrady. Tady už jsou ty správní tvrďáci, kteří se honí za míčem. Holky se jen tak producírují kolem dokola a rozebírají ty, které s nima náhodou nejsou, protože mají ještě rehabilitaci. Klasika.

Kolem ocelovo-rezavého drnčícího motoru se proplížím dovnitř. Hned za dveřmi je vpravo nahoře výklenek.    Tam bývaly také dveře. Odtud se promítalo do jídelny kino…. Projdu bývalou „přístavbáckou“ jídelnou a hned mi zní v uších: „Bolí někoho něco? Hlava, v krku, břicho vyrážka, průjem, nikdo nic?“ To je ale poněkud vzdálenější minulost. Dnes už tu sedí jenom dvě matky s dětmi a svačí. Vyjdu ze dveří a naproti mně se objeví postava velkého doktora. s brýlemi. Zleva přibíhá sestra se sametovým hlasem a polodlouhými hnědými vlasy. „Pane doktore, utekli Vám dalmantýni“ „Tak sestři, vemte sítě a pacienty a pochytat!“ Zavtípkuje doktor, který si je jist, že přestože mu psi občas utečou, tentokrát je má pod kontrolou. Právě nastoupil službu…

Vyšplhám se do prvního patra. Charakteristický závan. Je to kombinace jídla, léků a veřejných záchodků. Vlastně celkem obvyklá kombinace.  Temperamentní sestra si na druhém konci chodby prozpěvuje a učí děti říkanky typu: „Žili byli děd i babka, dědek somrák,babka šlapka… „ Za chvíli tudy projede zřízenec se svačinou . Vpravo na velkém pokoji sledují jakési telenovely a upřenýma očima zírají na Fernanda, který už tři díly vysvětluje jisté hnědovlasé slečně, že mu opravdu, ale opravdu nevadí, když je slepá jako poleno“ Dávám se doleva, kolem inspekčního pokoje, kde sedí v křesle  dvě sestry a vychutnávají si poslední vteřiny klidu. Za chvíli půjdou krmit děti. Projdu kolem karantén. Dneska tam už nikdo neleží, ale ještě před čtrnácti dny tu bylo narváno. Procházím kolem třech pokojů s prosklenými dveřmi. Kdosi tu sepisuje historii UFO . Odpoledne se pokusí vyrobit  Titanik. To si nesmím nechat ujít. Podívá se na mě, jakoby mě  snad viděl. Ale dnes tu nejsem. Dnes jenom vše pozoruji, dokumentuji. Za chvíli mě mine jakási brýlatá dívka s fialovými holemi.  Obejdu jídelnu a zamířím k pink-pongovému stolu. Tady hrají dva brýlatí krajani. Já se ale vydám po točivých schodech dolů, Procházím kolem tělocvičny. Tady se ještě cvičí . Musím si pospíšit, abych stihl ještě rehabilitaci. Tam už jsem taky dlouho nebyl. Když tu mě málem srazí dva utíkající teenageři. Vyšplhám se opět po schodech, se kterých právě schází dvě známé černovlásky. Jedna s holemi a druhé bez nich. Přicházím sem . Tady už slyším další  charakteristický hlas. Jde ze zábalů… Nakonec potkám ještě dvě rehabilitační sestry. Zamykají za sebou dveře. Na jedněch je slon a na těch druhých….

Co je tam za zvíře?….

 

Najednou jsem zase na tom odstavném placu. Slunce svítí a vzduch voní jarem. Nasedám opět do auta a odjíždím. Nevím, jestli jako trosečník, který už nikdy neuvidí svůj ostrov, nebo jako kapitán, který právě zakotvil ve velkém přístavu.

 

Pozn. Správce: Korektura nebyla dosud provedena.

 

   Chcete se také podělit se vzpomínkami? Klepněte sem!

         Úvodník   Historie   Vzpomínky   Fotogalerie   Stáhněte si   Odkazy   Přidejte se …   Kontakt

Rychlá navigace

Osobní e-mail bývalé lékařky Železnice, MUDr. Aleny Kalináčové

ze dne: 19.2.2006, 19:59

 

(Správce: Prostě jsem se s Vámi o to musel podělit. E-mail byl ponechán v původní podobě bez diakritiky, pouze některé pasáže jsou zkráceny.)

 

Milý Vlastiku,

 

prave jsem se na internetu ocitla na Tebou vytvorenych strankach, take jsem si precetla , co napsal Ondra Sir. Je velmi pekne,ze i po letech stale vetsina z vas vzpomina na Zeleznici jako na svuj druhy domov. To je dobre, ze to tak citite. Domov neni jen bezpeci a pohlazeni, to jsou i urcite povinnosti, obcas i vynadani za nejaky ten prusvih.Vzdyt i ty nepopularni veci je treba udelat. A i dobre a vhodne umisteny policek patri k domovu,i to je nekdy laska.

 

A tak jsem rada, ze cviceni, polohovani a vsechno to trapeni, co jsme si na vas vymysleli, berete jako pomoc priteli v nouzi. Take ja jezdim kazdy den do prace kolem lecebny,ktera je zavrena, tak jako vy vsichni cekam zazrak,ze zrovna dneska tam nekoho uvidim. Pred 2 lety jsme se sesli s mymi kolegy s panem Bauerem a hovorili o eventuelni koupi lecebny. Meli jsme chut tam uvest do zivota nejake zarizeni tykajici se rehabilitace. Detska lecebna by uz dnes nemohla byt otevrena znovu. Vsechny vazby jsou pretrhane. Chtel za to 25 milionů.A minimalne 20 by bylo potreba na renovaci a rozjezd. Bohuzel,s pristupem a stavem dnesniho zdravotnictvi nebude mozne nova zarizeni otvirat a tak detska lecebna, tak, jak existovala, bude uz jenom v nasich vzpominkach.

 

Ja sama jsem byla v kontaktu s lecebnou od roku 1974, nejdriv jen sluzby a od roku 1990 jsem tam byla zamestnana radne, takze minimalne 25 let. Odchazela jsem mesic po doktoru Tomaskovi. Budu hodne rada, kdyz se mi ozves s informacemi o sobe,rodicich a taky o dalsich klucich a holkach,kteri u nas travili cast sveho detstvi.

 

Budes-li potrebovat nejakou pomoc a budu-li Ti ji umet poskytnout, rada to udelam.Pro

Tebe a pro vsechny nase pacienty.

 

Zdravim

MUDr. A. Kalinacova

S l o v o   ú v o d e m . . .

 

Na této stránce najdete sepsané vzpomínky a hodnocení lidí, pro které byla Železnice skoro druhým domovem, každodenním pracovištěm nebo naopak místem, na které by raději zapomněli, to nechám na nich. Vám přeji příjemné vzpomínání při čtení následujících řádků ...